Schizofrenie
Schizofrenie
Úvod
Schizofrenie
postihuje 0,8 - 1,5% populace (= odhad celoživotního rizika onemocněním);
vzniká obvykle mezi
Schizofrenie
má dědičné pozadí, které však není dosud dostatečně poznáno. Více než 60%
nemocných má negativní rodinnou anamnézu co do výskytu schizofrenního
onemocnění. Celoživotní riziko onemocnění je vyšší (7-9%) pro blízké příbuzné -
děti a sourozence. Odhaduje se, že vlohy k onemocnění jsou ze 76% pod
genetickou kontrolou. Souběžný výskyt onemocnění u obou dvojčat byl zjištěn u
46% jednovaječných a u 14% dvojvaječných dvojčat.
Mezi
geneticky podmíněné biologické charakteristiky spojené se schizofrenií může
patřit např. 1) nižší aktivita monoaminoxidasy v trombocytech (což je ale
nespecifický marker); 2) porucha sledovacích očních pohybů, která se někdy bere
jako pleiotropní manifestace genu pro schizofrenii (trhavý oční pohyb se
vyskytuje u asi 8% celkové populace, ale u schizofreniků osmkrát častěji).
Nebyl dosud určen jednoznačný biologický (tedy ani genetický) marker
schizofrenie, i když -hydroxylasy,bbyla navržena řada kandidátů (aktivita MAO,
aktivita dopamin- aktivita katechol-O-metyltransferasy, koncentrace
5-hydroxyindoloctové kyseliny v mozkomíšním moku, hladina makroglobulinů v
séru, sérová kreatin fosfokinasa a jiné - viz Tabulka).
Není
jasné, zda je schizofrenie jedním onemocněním s různými příznaky, nebo zda se
jedná o skupinu chorob.
Předpokládá
se, že pozitivní psychotické příznaky vznikají nadměrnou činností
určitých neuronálních soustav, zatímco negativní příznaky jsou zřejmě
důsledkem snížené činnost těchto systémů.
(podle Libiger J.: Schizofrenie.
Praha, Psychiatrické centrum 1991. 134 s. - „Zprávy“ č. 109)
Anatomické
změny
Až do
poloviny 70. let nebyla shoda o existenci charakteristických anatomických změn
v mozcích schizofreniků. Teprve díky počítačové tomografii, magnetické
rezonanci a pozitronové emisní tomografii byly zjištěny anatomické změny
mozku jednoznačně doprovázející schizofrenii: širší rýhy mezi závity
mozkové kůry, větší mozkové komory, zmenšené vnitřní části spánkových laloků,
změny v částech mezimozku, bazálních ganglií a částech mozečku. Ve vnitřních
částech spánkových laloků a v čelní mozkové kůře byly zjištěny skupiny neuronů,
které sem zřejmě během vývoje špatně doputovaly.
U
jednovaječných dvojčat, z nichž jedno bylo postiženo schizofrenií, byly
zjištěny odchylky ve stavbě i činnosti mozku, hlavně ve vnitřních částech
levého spánkového laloku a v prefrontální kůře.
Vývojová teorie
schizofrenie
Vývoj
mozkové kůry probíhá tak, že nervové buňky putují ze zárodečné vrstvy na místo
určení. Pomáhají jim v tom vodící vlákna a dočasná ploténka nervových buněk.
Zjistilo se, že v čelní mozkové kůře schizofreniků dochází k těmto odchylkám:
1) poruše putování jednoho druhu nervových buněk do mozkové kůry; 2) poruše
„programového zániku“ nervových buněk dočasné ploténky.
Vývojová
teorie schizofrenie:
příčinou onemocnění jsou změny stavby a činnosti mozku způsobené poruchami
ve vývoji mozku. Tj., změněná činnost odpovídajících genů vede k tvorbě
odchylných neuronů, jejich odchylnému počtu i odchylnému putování a zapojování.
Vznikají tak neuronální mapy, které se při plném zatížení (konec puberty, raná
dospělost, ...) mohou projevit schizofrenními příznaky.
Anatomické změny mozku provázející schizofrenii se
objevují před vypuknutím klinických příznaků. V průběhu onemocnění se tyto
změny většinou nezhoršují a léčba na ně nemá vliv.
Pozn.: Uvedené skutečnosti a
teorie se vztahují jen na část schizofrenií.
(podle Koukolík F.: Mozek a jeho
duše. Praha, Makropulos, 1995.)
Dopaminová hypotéza
Východiska dopaminových hypotéz:
- psychózu lze aktivovat psychostimulancii,
která jsou agonisty dopaminu (např. d-amfetamin, meskalin, LSD-25); jedná
se zřejmě o látky vhodné pro vyvolání modelového psychotického stavu;
objev antipsychotických léčiv reserpinu a chlorpromazinu ukázal, že
schizofrenii lze léčit také chemickou cestou;
- společným znakem látek účinných při terapii
schizofrenie (neuroleptik) je jejich působení na dopaminergní systém;
skoro všechny léky přitom ovlivňují pozitivní příznaky, pravděpodobně tím,
že blokují účinky dopaminu v určitých oblastech mozku;
- neuroleptika zvyšují obrat dopaminu; může se
jednat o důsledek 1. blokády postsynaptických DA receptorů, 2. nedostatečného
počtu či citlivosti inhibičních DA autoreceptorů na buněčných tělech;
4) nebyl prokázán zvýšený obrat DA
u schizofreniků (nezměněné hladiny homovanilové kyseliny nebo
dihydroxyfenyloctové kyseliny v likvoru; nezměněné hladiny DA a jeho metabolitů
v mozcích zemřelých schizofreniků, ani v plasmě schizofrenních pacientů;
nezměná aktivita enzymů podílejících se na syntéze a degradaci DA).
Dopaminová hypotéza schizofrenie:
psychotické symptomy u schizofrenie jsou vztaženy k dopaminergní hyperaktivitě
v mozku. Hypotéza
byla dále upřesněna na základě bodu 4. tak, že hyperaktivita DA systémů
spojená se schizofrenií je důsledkem zvýšení citlivosti a počtu D2
receptorů. Tato zvýšená aktivita se může týkat jen určité oblasti mozku.
Vzhledem
k mnoha nejasnostem a rozporům dosaženým při ověřování dopaminové
hypotézy, byly zkoumány i
hypotetické vztahy dalších neuromediátorových systémů ke schizofrenii -
noradrenergního (degenerace NA systému v důsledku nedostatečné konverze DA na
NA způsobené -hydroxylasy), serotoninergního (blokáda 5-HTbsníženou aktivitou dopamin-2
receptorů, např. klozapinem) a některých peptidergních systémů. Ve vztahu k
metabolismu monoaminových neuromediátorů jsou i změny v aktivitě
monoaminoxidasy v trombocytech pozorované u určitých typů schizofrenie.