Jdi na obsah Jdi na menu
 


Aspergerův syndrom

19. 5. 2007

Aspergerův syndrom je druhem autismu – postižení ovlivňujícího způsob, jakým se člověk dorozumívá, a jak reaguje na jiné lidi. Aspergerův syndrom a autismus mají mnoho společných rysů, např.:
a) potíže v komunikaci
b) potíže ve společenských vztazích
c) nedostatek představivosti a tvořivé hry

Nicméně lidé s Aspergerovým syndromem mají obvykle méně potíží s řečí než osoby s autismem. Často mluví plynule, avšak jejich mluva může znít stroze až nabubřele. Lidé s Aspergerovým syndromem také nemívají přidružené mentální opoždění, spojené často s autismem, ve skutečnosti často mají průměrnou nebo nadprůměrnou inteligenci. Zdá se, že ani odborníci se nemohou shodnout, jaký je rozdíl mezi vysokofunkčním autismem a Aspergerovým syndromem – je-li vůbec jaký.
Díky tomu, že jsou schopny víceméně normálně komunikovat, mnoho dětí s Aspergerovým syndromem navštěvuje běžnou školu a se správnou podporou a povzbuzením mohou dobře prospívat a později dosáhnout vyššího vzdělání a získat zaměstnání. Nejdůležitějšími znaky Aspergerova syndromu tedy jsou:


a) Potíže ve společenských vztazích – na rozdíl od lidí s „klasickým“ autismem, kteří často vypadají do sebe uzavření a bez zájmu o okolní svět, mnoho osob s Aspergerovým syndromem velmi touží být ve společnosti a nemá odpor ke styku s lidmi. Avšak stále je pro ně těžké porozumět mimoverbální komunikaci, včetně výrazu tváře. Zejména v dospívání se proto často stává, že si postižení lidé dobře uvědomují své potíže, snaží se najít si přátele, ale nedaří se jim to, a dostávají se proto do depresí. Někteří mohou mít dokonce suicidální tendence. Dalším problémem je to,
že lidé s Aspergerovým syndromem nechápou žádná nepsaná pravidla, neznají věci, které „ví přece každý“. Mohou působit dojmem, jako by na ně nedbali (a je pravda, že je pro ně často obtížné na ně dbát, i když jsou vysvětleny), ačkoli hlavní problém je v tom, že o nich zkrátka nevědí. Zjednodušeně řečeno, „nedoléhá“ k nim to, co není vyjádřeno explicitně slovně (na otázku: „Víš, o čem ten Večerníček byl?“ odpovídá čtyřapůlletý chlapec s Aspergerovým syndromem: „Nevím, nebylo to tam napsáno.“)


b) Potíže v komunikaci – lidé s Aspergerovým syndromem mohou mluvit velmi plynule, ale nevšímat si přitom reakcí lidí, kteří je poslouchají. Může se stát, že stále mluví a mluví bez ohledu na zájem posluchačů, nebo mohou vypadat necitliví k jejich citům. Navzdory tomu, že mají dobré jazykové schopnosti, mohou osoby s Aspergerovým syndromem znít příliš puntičkářsky nebo brát vše příliš doslovně – problémy mohou působit žerty stejně jako nadsázka nebo metafory. Například člověk s Aspergerovým syndromem může být zmaten nebo i vystrašen prohlášením:
„Utrhne mi za to hlavu!“. Pro takto postiženého člověka je obtížné (ne-li nemožné) pochopit, že lidé říkají věci, které nemyslí úplně přesně tak, jak je vypouštějí z úst – rozdíl mezi lží a společenskou frází je pro ně zcela nepostižitelný. Sami říkají právě to, co si myslí a co cítí, právě tehdy, kdy si to myslí a kdy to cítí, což může mnohdy působit velmi nezdvořile a zesilovat jejich komunikační a společenské problémy, a často se také velmi rozzlobí, když někdo za jejich slovy hledá nějaké skryté významy; je to proto, že oni svým slovům žádné skryté významy dát nedovedou a nemohou a v takovéto situaci se cítí zcela bezmocní – nevědí, co by mohli udělat pro to, aby byli pochopeni správně. Také mohou používat některé neobvyklé nebo ne zcela správné výrazy a obraty a většinou mívají nějaké oblíbené slovo nebo frázi, které často opakují, což jejich řeči dodává zvláštní ráz. Zajímavé je, že ve společnosti druhých lidí s Aspergerovým syndromem se potíže v komunikaci neprojevují – zdá se tedy, že nejde o poruchu, ale o jiný způsob komunikace.


c) Nedostatek představivosti – zatímco lidé s Aspergerovým syndromem často vynikají v učení se faktům, vzorcům a schématům, je pro ně těžké přemýšlet abstraktně. Dětem to může působit problémy ve škole, kde mohou mít obtíže s některými předměty, jako je literatura nebo náboženství.
Dělá jim také potíže představit si, jak se asi mohou cítit druzí lidé – často například mluví a jednají tak, jako by předpokládali, že jejich protějšek ví totéž, co vědí oni sami (ačkoli jejich inteligence je dostatečná na to, aby na přímý dotaz dali správnou odpověď – rozumově vědí, že některé znalosti druzí nemají, ale nejednají podle toho, přinejmenším ne do té doby, než si to cíleně uvědomí a zařídí se podle toho).


d) Zvláštní zájmy – u lidí s Aspergerovým syndromem se často vyvine téměř posedlost ve vztahu k jejich koníčku nebo sbírce. Jejich zájmy obvykle zahrnují uspořádávání věcí nebo memorování údajů z oboru, na který se soustředili, jako jsou například vlakové jízdní řády, výsledky dostihů nebo i rozměry katedrál. Tento rys může zesilovat jejich potíže v komunikaci – chovají se, jako by se domnívali, že to, co tolik zajímá je (a mohou to být věci jako rajské polévky v sáčku, vlajky různých zemí nebo smyšlený svět z nějaké knihy), zajímá i všechny ostatní. Jsou ochotni
mluvit dlouhé desítky minut o počtech něčeho, o čem běžný smrtelník v životě neslyšel, předčítat různé seznamy nebo tabulky. Ve skutečnosti si nemyslí, že to ostatní také oslovuje – vůbec nad tím neuvažují. Nicméně s povzbuzováním se jejich zájmy se mohou rozvíjet takovým způsobem, že lidé s Aspergerovým syndromem začnou svůj oblíbený obor studovat nebo v něm také najdou práci. Mnozí dokonce říkají, že jsou rádi, že Aspergerův syndrom mají, a že by za žádnou
cenu nechtěli být „vyléčeni“, protože díky svému jinému způsobu uvažování dokážou do zvoleného oboru proniknout skutečně hluboko a být v něm vynikající.


e) Obliba rutinní činnosti – jakákoli neočekávaná změna obvyklé rutiny může u člověka s Aspergerovým syndromem vyvolat rozčilení. Malé děti si mohou vytvářet své vlastní rutiny, například do školy mohou vyžadovat jít pokaždé stejnou cestou. Ve škole je mohou rozčílit náhlé změny, jako je třeba změna rozvrhu. Lidé s Aspergerovým syndromem často upřednostňují rozvrh denní činnosti podle určitého daného vzoru. Jestliže jejich činnost vyžaduje časový plán, pak jakékoli
neočekávané zpoždění (např. dopravní zácpa) může vyvolat úzkost nebo rozčilení. Člověk s Aspergerovým syndromem může být zvyklý jíst jedno určité jídlo (například chleba s medem k snídani) a být vyveden z míry, když to není možné (dokonce může být raději hladem, než by se nasnídal něčeho jiného), může mít „správné“ kombinace oblečení a odmítat zkusit jiné (jestliže tato konkrétní halenka „patří“ k této konkrétní sukni, nelze si ji obléci k jiné sukni nebo dokonce ke kalhotám). I když se lidé s Aspergerovým syndromem v dospělosti mohou naučit tyto situace zvládat a chovat se „rozumně“, nutnost jít proti „tomu správnému“ jim vždy přináší pocit nepohodlí,
v horším případě přímo úzkost. To byly hlavní rysy této poruchy, ale protože každý člověk je jiný, mohou tyto znaky značně kolísat a některé se mohou projevovat silněji než jiné. Po příčinách autismu a Aspergerova syndromu se stále pátrá. Mnoho odborníků věří, že vzorchování, podle kterého se Aspergerův syndrom diagnostikuje, není důsledkem jediné příčiny. Mnoho důkazů ukazuje na to, že příčinou Aspergerova syndromu mohou být různé fyzické činitele, které vesměs ovlivňují vývoj mozku – příčinou není citové ochuzení nebo výchova. V každém případě zde určitou roli hraje genetický činitel – Aspergerův syndrom i autismus se v některých rodinách vyskytují častěji než v jiných. Může se stát, že v jedné rodině budou děti s Aspergerovým syndromem i s klasickým autismem – i z tohoto hlediska k sobě obě tyto poruchy
mají blízko. Shoda autistických projevů u monozygotních dvojčat byla velmi vysoká, 60-95%. U dizygotních dvojčat byla tato shoda mnohem nižší, 0-9%, což potvrzuje význam genetických dispozic. U rodičů autistických dětí byly zjištěny určité vlastnosti, které se podobají bazálním příznakům této poruchy. Šlo např. o nápadnosti v komunikaci, obtíže v navazování mezilidských vztahů, větší rigiditu, tendenci
k izolaci a větší úzkostnosti. Může jít o dědičně podmíněné osobnostní rysy, které se u jejich potomků mohou za určitých okolností rozvinout na extrémní úrovni. Genetické dispozice mohou být u autistických lidí narušeny různým způsobem, typ dědičného přenosu není pravděpodobnějednoduchý a nebyl zatím jednoznačně charakterizován. Předpokládá se, že pro rozvoj této poruchy mohou mít význam geny lokalizované na chromozomech X, 7, 11, 15 a 16, zejména pohlavní chromozom X je z tohoto hlediska považován za velmi důležitý, porucha postihuje mnohem častěji děti
mužského pohlaví, i když poslední dobou se ukazuje, že převaha chlapců s Aspergerovým syndromem je menší, než se dříve soudilo – zdá se, že mechanismy, jimiž se snaží většinové populaci přizpůsobit dívky s Aspergerovým syndromem, jsou obecně přijímány lépe, než adaptační strategie chlapců, takže děvčata častěji zůstávají nediagnostikována. Zdá se, jako by dnes dětí s Aspergerovým syndromem přibývalo; příčin může být více. Jednou z nich je jistě to, že dříve tato porucha často jednoduše nebyla rozpoznána a diagnostikována – dětem s těmito problémy byla často – to v tom lepším případě – přiřknuta diagnóza LMD či ADHD, v horším případě byly jednoduše považovány za nevychované, bezohledné nebo dokonce zlé.
Druhý důvod může souviset právě s dědičností – podivíni, jakými mnoho lidí s Aspergerovým syndromem bezesporu je, si v dřívějších dobách málokdy našli partnera, se kterým by měli děti, jimž by svoje geny mohli předat. Většinou pravděpodobně končívali jako „šílení“ vědci nebo třeba stranou žijící mniši či babky kořenářky, jako lidé, kteří sice požívali jisté úcty, ale i přes to byli svým způsobem vyčleněni ze společnosti. Má se za to, že dívky s Aspergerovým syndromem se přizpůsobují přece jen o něco snáze než chlapci, a pravděpodobně to tedy byly ony, které „aspíkům“ nedaly vyhynout, i když se vdávaly za obyčejné muže, takže jejich geny měly menší šanci se projevit. V dnešní globalizované a oproti minulým staletí jistě tolerantnější době je stále snazší najít si partnera či partnerku na vzdáleném místě; kromě toho i ženy dnes vykonávají „mužská“ (a vlastně i svým způsobem „aspergerovská“) povolání jako je třeba programátor, takže se významně zvyšují
šance, že se najdou dva lidé s Aspergerovým syndromem, kteří si budou rozumět, vezmou se a budou spolu mít děti, u kterých ovšem bude zvýšená pravděpodobnost, že budou Aspergerův syndrom mít také. Můžeme se přít o to, je-li to dobře nebo špatně – proti názoru, že Aspergerův syndrom i autismus jsou poruchy, které je třeba léčit a odstraňovat, stojí přesvědčení právě opačné – je to jen jiný způsob uvažování, jiný způsob, jímž může mozek fungovat a který je právě tak dobrý, jako ten
běžný a obvyklý. Možná (vlastně docela určitě) je těžké naučit své dítě s Aspergerovým syndromem fungovat v tomto světě, který počítá s jiným způsobem myšlení a vztahování se ke světu, ale když se to povede, mohou být „aspíci“ stejně spokojení (ne-li dokonce spokojenější) jako většinová populace. Existuje dokonce organizace Aspies for Freedom, která tento názor prosazuje.
Další možností je, že je vznik autismu a Aspergerova syndromu zapříčiněn příliš rychlým růstem mozku v raném dětství – vědci zjistili, že děti, které se narodí s podprůměrně velkou hlavičkou, která v prvním roce života nadměrně rychle roste a „dožene“ tak normu, jsou autismem ohroženy víc než populace dětí s normální velikostí hlavy. Čím rychlejší je růst, tím těžší symptomy autismu lze
očekávat. Nepovedlo se mně zjistit, zda se to týká také dětí, které se narodí s normálně velkou hlavičkou, která však během prvního roku vyroste více, než u jiných dětí, a stane se tak nadprůměrně velkou.
Exogenní, prenatálně působící vlivy (např. intrauterinní infekce) mohou rovněž přispívat ke vzniku autismu, nelze vyloučit, že mohou být i jeho přímou příčinou.
Dalším názorem je, že rozvoj autismu či Aspergerova syndromu může souviset s hladinou hormonů ve vyvíjejícím se plodu. K tomuto závěru dospěli britští vědci z Cambridgeské univerzity.
Podle nich je větší pravděpodobnost výskytu této poruchy u dětí, které si ještě v matčině těle vytvářely vyšší hladinu mužského hormonu testosteronu. Tým vědců vedený Simonem Baron-Cohenem z Cambridge University nyní v Science uvedl, že autismus vzniká v případech, kdy se v nervovém centru projeví v extrémní míře procesy typické pro vývoj mozku u chlapců. Chlapcům roste mozek
rychleji než děvčatům. Děti postižené autismem mají růst mozku urychlen ještě víc. Zvláště nápadně se to projevuje v některých mozkových centrech. Například amygdala, jež je centrem našich emocí, je u batolat s autismem extrémně velká. Na abnormálním vývoji mozku autistů se mohou podílet mužské pohlavní hormony vyráběné plodem. Chlapci syntetizují před narozením tyto hormony ve varlatech, děvčata v nadledvinách. Pokud se produkce hormonu vymkne kontrole, hormony
zaplaví plod a popoženou vývoj mozku nežádoucím způsobem.
Biologickým základem autismu je funkční či morfologická změna mozku. Určitým problémem je, že neexistuje specifický nález, který by byl typický pro takto postižené děti. Strukturální odlišnosti, zjištěné dostupnými zobrazovacími metodami, jsou různé: jde o abnormality mozkové kůry (ve frontálních i jiných lalocích), limbického systému, mozečku, bazálních ganglií a corpus callosum.
Mezi jednotlivými částmi mozku se vytváří menší počet funkčních spojení, tj. asociačních oblastí, než je obvyklé. Předpokládá se, že některé z uvedených odlišností mohou vzniknout již v raném období embryonálního vývoje, jako důsledek narušení standardního programu migrace neuronů.
Sekundárně se pak vytváří řada následných poruch později se vyvíjejících oblastí, které pro svůj rozvoj potřebují, aby struktury vývojově starší byly adekvátně rozvinuty a obvyklým způsobem fungovaly. Otázkou zůstává, co je primární příčinou autismu. Vzhledem k tomu, že získané nálezy jsou velmi různorodé, a že podobné odchylky nebyly zjištěny u všech autistických dětí, nelze učinit žádný jednoznačný závěr. Pro organický základ této poruchy svědčí i skutečnost, že autistické děti velmi často trpí epilepsií (v 16-40%). Bylo také zjištěno, že lidé s autismem a Aspergerovým syndromem jinak zpracovávají vizuální vjemy tváří – na rozdíl od zdravé populace zapojují do zrakového rozpoznávání tváří tytéž mozkové struktury, jako při rozeznávání neživých předmětů.
Neurochemické odlišnosti CNS mohou s rozvojem autismu rovněž souviset. U takto postižených dětí byla zjištěna porucha serotoninergního a dopaminergního systému, a dysfunkce systému endogenních opioidů. Ta může souviset s často sníženou citlivostí k bolesti.
Dalším názor praví, že autismus může souviset s poruchami imunity. Výzkum ukázal, že krev autistů z experimentální skupiny vykazovala po kontaktu s bakteriemi menší imunitní odpověď (odpovídající menší koncentraci příslušných proteinů) než krev zdravých jedinců ze skupiny kontrolní.
Odlišná byla také odpověď na proteiny rostlinného původu. Reakce na vakcínu příušnic, zarděnek a spalniček byly naproti tomu v obou skupinách stejné. Podle jiného výzkumu měly autistické děti v krvi vyšší hladiny lymfocytů B a buněk typu NK (natural killer). Rovněž koncentrace dalších krevních proteinů byly údajně oproti normálu posunuté, podrobnosti však v tomto případě autoři
studie nezveřejnili. Nicméně je možný ještě jeden pohled na věc, a to totiž uvažovat o tom, že nějaká infekce (po které zůstane stopa v imunitním systému) je přímo příčinou vzniku poruchy.
S těmito výsledky by mohly souviset zkušenosti některých rodičů dětí s autismem či Aspergerovým syndromem, že důsledným dodržováním GFCF (gluten free and casein free) diety (čili diety s vyloučením lepku a kaseinu, bílkoviny kravského mléka) mohou potíže svých dětí velmi výrazně zmírnit. V některých případech rodiče uvádějí, že jedna malá dietní chyba (gumoví medvídci se stopami lepku) dokáže vrátit autistické projevy až na 14 dní.
Aspergerův syndrom je vývojová porucha postihující mozek, a proto jej nelze vyléčit. Z dětí s Aspergerovým syndromem vyrostou dospělí s Aspergerovým syndromem. Přesto však lze mnohého
dosáhnout vhodnou výchovou, vzděláváním a podporou. S dostatkem času a trpělivosti je možné naučit lidi s Aspergerovým syndromem základním dovednostem pro běžný život, například vhodné komunikaci s lidmi.
Protože postižení lidí s Aspergerovým syndromem není tak patrné jako u osob s autismem, může u nich být tato porucha dlouho nerozpoznána. To může vést k tomu, že na jejich potřeby nebude brán ohled a rodiče se mohou obviňovat, nebo ještě hůře – obviňovat své dítě – za jeho neobvyklé chování. Jelikož u lidí s Aspergerovým syndromem je často jejich postižení méně zjevné než u někoho s autismem, jsou v jistém smyslu více zranitelné. Bohužel se ve škole mohou stát snadným cílem škádlení a šikany. Mnoho dětí s Aspergerovým syndromem musejí jejich rodiče vzdělávat
sami doma – často je těžké najít školu, která by je byla ochotna přijmout. Na druhou stranu při dobré spolupráci integrace možná je, i když zde bývá nutná spolupráce pedagogického asistenta. Bohužel, pedagogická asistence je problémem sama o sobě – není jednoduché sehnat člověka, který bude šikovný, pedagogicky (nejlépe speciálně-pedagogicky) vzdělaný a zároveň ochotný dělat náročnou práci za polovinu minimálního platu déle než 20 hodin týdně…
Jak už bylo řečeno, Aspergerův syndrom nejen že se nepojí s poruchou intelektu, ale naopak se často vyskytuje u vyloženě nadaných dětí. Ačkoli se to nezasvěcenému člověku může zdát podivné a nesrozumitelné, nadané děti mívají ve škole a mezi vrstevníky problémy i tehdy, když netrpí žádnou další poruchou. Naše školství nepočítá s dětmi, které postupují rychleji než ostatní (nebo které dokonce postupují v každém předmětu jinou rychlostí), máme jeden učební postup pro všechny,
a je na dětech a jejich rodičích, jak se s touto situací vypořádají. Jsou žáci, pro něž je obvyklé tempo příliš rychlé (a mají potíže) a jsou jiné, pro něž je tempo pomalé – a, světe, div se – mají potíže také. Jsou postaveni před volbu – mohou se učit svou ryclostí, ostatní žáky předbíhat a tím se vlastně vyčleňovat z kolektivu („šprti“ nebývají oblíbení) a ve škole se nudit, když se probírají věci, které dávno znají, nebo mohou na vzdělávání rezignovat, upnout se úplně jiným směrem a ve škole se jevit jako průměrní nebo dokonce slabí. Děti s Aspergerovým syndromem obvykle nejsou schopny
uvážit, že budou-li ve školní práci výrazně úspěšnější než ostatní, mohou se stát ještě méně oblíbenými než před tím, a proto se obvykle vydávají tou první cestou. Bohužel, i když projevují nadprůměrné
vědomosti, znalosti i schopnost logického uvažování, mohou narazit na nepochopení a
být i přes to špatně hodnoceni, protože bývají motoricky neobratní (což se týká i jemné motoriky a tudíž i písemného projevu) a hlavně vzhledem ke svým ostatním osobnostním rysům jsou to zkrátka „problémoví žáci“, kteří např. odmítají dělat práci, jejímuž smyslu nerozumějí. Na druhou stranu při dobrém a chápajícím přístupu dokážou své schopnosti a předpoklady zúročit – obrazně řečeno – na
200% a stát se chloubou své školy.
Aspergerův syndrom se nedá vyléčit v tom smyslu, že bylo možné jej odstranit; lze jen pomoci lidem, kteří se s takto odlišným mozkem narodí, aby se naučili žít ve společnosti lidí, kteří uvažují a snad i prožívají odlišným způsobem. Je to otázka výchovy a vedení. Lidé s Aspergerovým syndromem se musí učit spoustu věcí, které většina ostatních ví „sama od sebe“, nad nimiž nemusí nikterak přemýšlet. Existují postupy, jak s těmito dětmi pracovat a jak jim pomoci vše potřebné zvládnout a naučit se, existují výchovné hry a různá cvičení k tomuto účelu vymyšlená a v praxi vyzkoušená.
I přes to to není snadné – každý jsme jiný a i každý „aspík“ je jiný, a co se osvědčilo u mnoha, nemusí u jednoho konkrétního zabírat, ani co by se za nehet vešlo. Ale myslím si, že stojí za to věnovat úsilí tomu, abychom i lidem s Aspergerovým syndromem pomohli se do většinového světa zařadit – nejen proto, že v naší kulturní tradici pokládáme za správné pomáhat svým bližním
(a umožnit někomu žít spokojeně sám se sebou i s okolním světem jistě takovou pomocí je), ale snad i proto, že jejich odlišný mozek v sobě chová možnosti, které ostatní lidé v takové míře nemají a které jim umožňují vyniknout v mnoha oborech a obohatit tak i ostatní.

Prameny:
Tony Attwood, Aspergerův syndrom, Portál, 2005
http://brno.apla.cz
http://www.dobromysl.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ASPERGERŮV SYNDROM- POMOC

(KARIN, 28. 12. 2011 8:14)

https://docs.google.com/spreadsheet/viewform?formkey=dEdVMDVrUUVOR3RmTVJSS0hWX19qVlE6MQ
Vážení rodiče, dokončuji studium v oboru speciální pedagogika. Jsem zároveň matkou dítěte s Aspergerovým syndromem a zpracovávám diplomovou práci na toto téma. Prosím o pomoc s vyplněním dotazníků, které jsou anonymní a poslouží pouze pro studijní účely k mé práci. Velice děkuji Bc. Karin Houdová